reality Sociální

PETER

L.

Sociální konstrukce

reality

POJEDNÁNí O SOCIOLOGII VĚDĚNí

CENTRUM PRO STUDIUM DEMOKRACIE A KULTURY

být odvozen z " př í r odní ch z á k o n ů ".14Sociální ř ád existujepouze jako produkt lidskéči nnost i . Kdybychom mucht ěl i př i soudi t něj a­

ký jiný ontologický status, naprosto bychom tím znemožnili po- chopení jeho empirických pr oj evů. Vpř í padě sociálního ř ádu se jak z hlediska jeho vývoje (sociálníř ádje výsledkem minulé lidské

či nnost i ) , tak z hlediska jeho existence v každém okamžiku (so- ciální ř ád existuje pouze a tehdy, když lidská či nnost pok r ač uj e

v jeho vyt vář ení ) jedná o výtvor čl ověka.

I když s pol eč ens k évýtvory lidské externalizace mají na rozdíl od organismu apr ost ř edí , kt eř í jeut vář ej í , charaktersui generis,je

důl eži t é podtrhnout skut ečnost , že externalizace jako taková je antropologickou nutnostíY Čl ověk nemůž e existovat v neči nné uzavř enost i do svého nitra.Čl ověkse musí neustále externalizovat vči nnost i . Tato antropologická nutnost másvůj p ů v o d v lidském biologickém vybavenL^I6 Vzhledem k vni t ř ní nest abi l i t ě lidského organismu je pro čl ověka nezbytné, aby si kolem sebe vyt voř i l

stabilní pr ost ř edí , vněmž se bude pohybovat. Čl ověk sám musí své pudyt ř í bi t aus měr ňov at . Tyto biologické danosti př edst avuj í

nezbytné př edpok l adypro vyt voř ení sociálního ř ádu. Jinými slo- vy,př est ože žádný existující sociálníř ád n e mů ž e být odvozen od biologických daností, nutnost existence sociálníhoř ádujako tako- vého vyplývá z biologického vybavení čl ověka.

Abychom pochopili jinépř í či nyvzniku, udržování apř edáv ání

sociálního ř ádu, než jsou př í či ny vyplývající z biologických da- ností, musíme se pustit do analýzy, která vyústí v teorii institu- cionalizace.

b. Vznik institucionalizace

Veškerá lidská či nnost podléhá habitualizaci. Jakákolivčast oopa- kovaná či nnost se ustálí ve vzorec, který pak mů ž e být bez vět ší

námahy napodobován a který je pak svým vykonavatelem chápán jako tento vzorec. Habitualizace dále znamená, že daná č i nnos t mů ž e býtopět vykonávána v budoucnosti týmžz p ů s o b e maopět

bez vět ší ho úsilL To platí o nes pol eč ens k é st ej ně jako o spole-

č ens k é či nnost i . Dokonce i či nnost os aměl ého obyvatele př í sl o­

v eč néhopustého ostrova prochází procesem habitualizace. Když se ráno probudí, znovupok r ač uj eve snaze vyrobit si kánoi ze zápa- lek aopět simů ž e pro sebe mumlat "At eď uděl ámtoto", jakzačí ná

s prvním krokem z posloupnosti, řekněme,desetikroků celkové- ho pracovního postupu. Jinými slovy, dokonce iosamělý člověkse nachází ve společnosti alespoň svých pracovních postupů.

Habitualizovanéčinnostisipochopitelně zachovávají pro jedin- cesvůj význam i tehdy, když se významy těchto činnostístanou jako rutina _součástíjeho obecné zásoby _vědění,kterou považuje za danou a která je mu k dispozicipřijeho budoucích aktivitáchY Habitualizace s sebou nese důležitoupsychologickou výhodu, to- tižzúžení možností volby. Teoreticky sice můžeexistovat stovka

způsobů, jak se vypořádat s úkolem vyrobit kánoi ze zápalek, avšak habitualizace tyto možnosti omezí jen na jednu. To osvobo- zuje jedince od břemene"všech ostatních možností" a poskytuje mu psychologickou úlevu, jež pramení zusměrnění původně ne-

usměrněného instinktuálního vybavení _člověka. Habitualizace má za následek _usměrněníatříbení činnosti, což jinak v biologickém vybavení člověkachybL Tím se uvolní nahromaděné napětí,které je důsledkem neusměrněných instinktů.¹⁸ Zvyk vytváří stabilní zázemí, vněmž můželidskáčinnost většinučasuprobíhat s mini- málním rozhodováním, a tak _uvolňujeenergii pro rozhodování, kterémůže být zaurčitýchokolností velmipotřebné.Jinakřečeno,

zázemí habitualizované činnosti otevírá prostor pro přemýšlení

a pro zlepšovánL¹9

Pokudjde o význam, který _člověk své činnosti přisuzuje, pak proces habitualizacezajišťuje,že každá situace nemusí být defi- nována znovu, krok za krokem.²⁰ Nejrůznějšísituace mohou být zahrnuty do_předemdaných definic._Činnost,kterou je_třebav_těch­

tosituacích vykonat, tak_můžebýt předvídána.Dokonce i pokud existují možnosti volby jednání, je stanovena míra jejich vhod- nosti pro danou situaci.

Tyto procesy habitualizace předcházejíkaždé institucionalizaci a dochází k nim i vpřípaděnašeho hypotetickéhoosaměléhojedince odtrženého od jakékoliv sociální interakce.Skutečnost,že iosamě­

lý jedinec, o_němžpředpokládáme,že se u_nějuž_vytvořilaosobnost (jak bychom muselipředpokládatnapříkladv_případěnašeho sta- vitele kánoí ze zápalek), habitualizuje svoučinnostnazákladěsvé životní zkušenosti se světem sociálních institucí, která předchá­

zelajeho samotě,nás teďnemusí zajímat. Empiricky se mnohem

důležitější součástprocesu habitualizace kryje s institucionalizací tohoto zvyku. A dostáváme se k otázce, jak vznikají instituce.

K institucionalizaci dochází vždy_při vzájemné typizaci habitua- lizovanýchčinností určitým typem vykonavatelů těchto činností.

Jinak_řečeno,každá taková typizace je institucí.²¹ Musíme_zdůraz­

nit, že je velmi důležitá vzájemnost typizací institucí atypičnost nejen činností,ale ivykonavatelů činností v institucích. Typizace habitualizovaných činností, které jsou základem institucí, jsou vždy typizace sdílené. Jsoudostupnévšem_členůmdané_společen­

ské skupiny a instituce samotná typizuje jednotlivé vykonavatele

činnostía_rovněži jednotlivé_činnosti. Instituce stanovuje, že _čin­

nost typu X bude vykonávána aktéry typu X. _Například instituce práva stanovuje, že popravy budou vykonávány určitým způso­

bem, za _určitýchokolností a že jejich vykonavateli budou jedinci patřící k určitému typu lidí (například kati, či členové nečisté kasty, nebo panny do určitého věku, nebo lidéurčení věštbou).

Instituce se dále vyznačují dvěmavlastnostmi. Mají své _dějiny ařídílidské chování. Vzájemné typizace činnostísevytvářejí vprů­

běhu sdílených _dějin. Nemohou vzniknout najednou a z _ničeho.

Instituce mají vždy svou historii, které jsou výsledkem. Není mož- né instituci správně porozumětbez pochopení historického pro- cesu, který vedl k jejímu vzniku. Už ze samotného faktu existence institucí vyplývá, že instituce řídílidské chování tím, že předem stanovují vzorce chování, které lidskému jednánípředurčujíjeden směrze všech teoreticky možných směrů.Je důležité zdůraznit, že tento _řídicí charakter je vlastní institucionalizaci jako takové apředchází čijeoddělenod jakéhokoliv mechanismutrestůzavede- ných kpodpoře určitéinstituce. Tyto mechanismy (jejichž souhrn tvoříto, co se obvykle nazývá systém sociální kontroly) pochopi- telně existují v mnoha institucích a v každém shluku institucí, kterémuříkáme společnost.Jejich kontrolnínáplňje však až druho- řadého či doplňkovéhocharakteru. Jak uvidímepozději,primární sociální kontrola je zajišťována už samotnou existencí instituce jako takové. _Říci, že_určitýdruh lidské_činnostibyl institucionali- zován, je totéž jako_říci,že tento druh_činnostibyl_podřízensociál- ní kontrole._Doplňkovékontrolní mechanismy jsou nezbytné pouze tehdy, když procesy institucionalizace_neproběhlyzcela_úspěšně.

Zákon _{může třeba} stanovit, že každý, kdo poruší tabu incestu, bude popraven. Nutnost zavedení tohoto_nařízenívyplývá z faktu, že došlo kněkolika případům, kdy jedinci toto tabu porušili. Je nepravděpodobné,že bude nezbytné neustále popravovat (pokud

ovšem instituce vymezená incestním tabu sama neprochází roz- padem, což je zvláštní_případ,kterým se tu nemusíme zaobírat).

Proto nemá smysl hovořito tom, že lidská sexualita je sociálně

kontrolována popravami jistýchjedinců. Lidská sexualita je spíše kontrolována svou institucionalizací vprůběhu určitého historic- kého vývoje. Mohli bychomještě dodat, že tabu incestu není nic jiného než rub nahromaděnýchtypizací, které na prvním místě

definují, jaké sexuální chování je incestní a jaké ne.

Zkušenosti ukazují, že instituce obvykle vznikají ve společen­

stvích sdružujících velký počet lidí. Z teoretického hlediska je však nutno zdůraznit, že institucionalizační procesy vzájemné typizace začnou působiti vpřípadě, kdy do vzájemné interakce vstupují jedinci, kteříse nikdypředtím neviděli.Institucionalizace sezačínáprojevovat v každé sociální situaci, která probíhá včase.

Představmesi, že se setkajídvěosoby z naprosto odlišných spole-

čenských světů. Označením"osoby"předpokládáme,že se u obou užvytvořilaosobnost, kčemuž mohlo dojítsamozřejmě jen vdů­

sledku sociálního procesu. Prozatím tedyvyloučíme případAdama a Evyčidvou "divošských"dětí,jež se setkají namýtiněvpravěké

džungli. Ale předpokládejme, že tito dva jedinci se dostavili na místoschůzkyzespolečenských světů, které se historicky vyvíjely

oddělenějeden od druhého, a že k jejich interakci proto dochází v situaci, která pro ani jednoho zúčastníků ještěnebyla definová- na.Můžemesitřeba představitPátka, který sepřipojujeke staviteli kánoí ze zápalek na pustém ostrově, přičemž první je Papuánec a druhý Američan.V tomto případěje však pravděpodobné, že

Američan četlnebo alespoňslyšelo příběhuRobinsona Crusoea,

čímžje přinejmenšímpro něj charakter této situace do jisté míry dán_předem.Nazývejme tedy naše_dvěosoby jednodušeAa B.

PřiinterakciA s B se velmi rychlezačnou vytvářettypizace.A se dívá, co_děláB, a_přisuzujejeho chování_určitémotivy, a když vidí, že B svou činnostopakuje, dojde k závěru, že jde o určitý typ motivu, jenž se vyskytujeopakovaně.Jak B ve svém konání pokra- čuje,je A brzy schopen si pro sebe říkat:"Aha, teď udělá toto."

Zároveň semůžeA domnívat, že B týmž způsobemvnímá i jeho a postupuje ve svých úvahách_stejnějakoA.Hned od_počátkuoba

přistupujína tuto vzájemnost typizace. Běhemjejich interakce se budou tyto typizace projevovat_určitýmivzorci v jejich chování. To znamená, žeAa Bzačnou tváří v_tvář jeden druhému hrát_určité

role. K tomu dojde i tehdy, když každý z nich bude pokračovat

v činnostech, které jsou odlišné od činností vykonávaných jeho

protějškem.Možnost převzetírole, kterou hraje ten druhý, se na- skytne vpřípadě stejných činností, jež jsou vykonávány oběma.

Toznačí, že A sivnitřně osvojí ty úlohy, které Bopakovaněhraje, a tyto úlohypřijmejako model pro své vlastní hraní rolí. Například

úloha Bpři přípravě jídla není osobou A pouze typizována jako taková, ale stává se iurčujícímprvkem toho, jak A vykonává svou vlastní úlohu při přípravějídla. Tak se vytvoří soubor vzájemně

typizovanýchčinností,které se pro každého z nich v jeho roli staly zvykem a z nichžněkterémohou být vykonáványsamostatněa jiné

společně.^llI když tato vzájemná typizaceještěnení institucionalizací (protože se týká pouze dvoujedincůa není tu možnovytvořittypo- logii vykonavatelů určitých činností), je zcelazřejmé, že základní prvky institucionalizace už jsou v tomto procesu _přítomny.

V této chvíli semůžeme ptát, jaké výhody z tohoto vývoje pro oba jedince vyplývají. Nejdůležitějšívýhodou je, že každý z nich je schopen předvídat činnosttoho druhého. Spolu s tím se stane

předvídatelnoui jejich interakce. Zvěty "Teď udělátoto" se stane

"Teď udělámetoto". To oba jedince zbaví nezanedbatelnéhonapě­

tí. Ušetří si takčasi námahu nejen při vykonávánínejrůznějších vnějších úkolů,na nichž mohou pracovatspolečně či samostatně,

ale oba siušetří iznačné psychické soustředění.Jejich společný

život je teď definován neustále se rozšiřujícím souborem rutin- ních činností, jež oba považují za samozřejmé.Mnoho činností

tak mohou vykonávat s minimálním soustředěním.Žádná z jejich

činnostíuž nevyvolává u druhého úžas a nepředstavuje pro něj případnouhrozbu. Místo toho na sebevětší částjejich aktivit bere jednoduchou podobu toho, co se pak pro oba stane každodenním životem. To znamená, že tito dva jedinci sivytvářejísvé zázemí (ve smyslu, v jakém jsme oněm hovořili dříve),které poslouží jak ke stabilizaci _činnostíkaždého z nich, tak ke stabilizaci jejich inter- akce. Vytváření tohoto zázemí každodenních povinností jim ve svém důsledku umožňuje dělbupráce a otevírá prostor pro nové nápady, jejichž promýšlení vyžaduje zvýšenou pozornost. Dělba

práce a nové nápady povedou k habitualizacím, což dále rozšíří

zázemí společné oběma jedincům.Jinými slovy, nastane proces budování společenského světa,jenž v_sobě ponese i zárodky roz- víjejícího se institucionálníhořádu.

Obecněmá každá _činnostvykonaná jednou_čivícekrát tenden- ci k habitllalizaci, stejnějako veškerá činnost podněcuje člověka, který ji pozoruje, kvytváření určitýchtypizací. Aby však k_právě popsanému druhu vzájemné typizace mohlo dojít, musí existovat trvalá sociální situace, v níž se habitualizované _činnosti dvou a vícejedinců prolínají. A které činnostijsou obvyklepředmětem této vzájemné typizace?

Obecná _odpovědzní, že jsou to ty_činnosti, jež jsou relevantní pro A i B v jejich společné situaci. Oblasti, jež budou pro oba relevantní stejnou měrou,mohou býtsamozřejměv každé situaci jiné. Někdy to bude snaha zjistit co nejvíce opředchozím životě toho druhého, jindy jsou to oblasti, jež jsou výsledkem přírod­

ních, předspolečenských podmínek dané situace. V každém _pří­

padě však bude nutno habitualizovat proces komunikace mezi Aa B. Dalšímpředmětemtypizace činnostía jejich habitualizace budoupravděpodobněpráce, sexualita a vymezení území. V_těch­

to tak rozdílných oblastech je situace Aa Bpředobrazem institu- cionalizace, k níž dochází vpočetnějších společenstvích.

Posuňme nyní naši modelovou situaci oněco dále apředstav­

me si, žeAa B majíděti.Zatěchtookolností se situacekvalitativně proměňuje. Přítomnost třetístranyměnícharakter probíhající so- ciální interakce meziAa B, která pak bude dálepřetvářena přibý­

váním dalších _jedinců.^2l _Svět institucí, který v _původní situaci Aa B existoval v_{zárodečném}stavu, je nyní_předávándalším lidem.

Při tomto _{předávání} se proces institucionalizace završuje. Habi- tualizace a typizace, jež se odehrávaly vprůběhu společného ži- vota A a B, tedy formace, které _měly až doposud stále povahu pojmů účelově vytvořených dvěmajedinci, se nyní stávají histo- rickými institucemi. Spolu s přijetím historičnosti získávají tyto formace ještě další zásadní vlastnost, či přesněji řečenozdoko- nalují vlastnost, jež tu existovala hned od okamžiku, kdy jedinci A a B proces vzájemné typizace svého chování _započali: touto vlastností je objektivnost. To znamená, že instituce, jež byly_právě utvořeny (například instituce otcovství, jak ji vnímají _děti), jsou chápány jako existující zcela nezávisle na jedincích, _kteří "sho- dou okolností" tyto instituce pro danou chvíli ztělesňují. Jinými slovy, instituce jsou nyní pojímány tak, jako by _mělysvou vlastní realitu, realitu, která na jedince_působíjako _vnějšía donucovací sku_tečnost.24

Po dobu, kdy jsou zárodky institucí vytvářeny a udržovány pouze v rámci interakceA a B, je jejich objektivita nestálá, snadno změnitelná, téměřhravá, přestožeuž v tomto stadiu je institucím vlastní _určitá míra objektivity díky pouhé skutečnosti,že _vůbec vznikly. Když to řekneme poněkud jinak, rutinní zázemí činností jedince A i jedince B zůstává otevřeno záměrným zásahům ze stranyA a B.Přestože tyto rutinní_činnostimají hned od okamžiku svého ustanovení tendenci stát se trvalými, oba jedinci jsou si neustále _vědomi možnosti je _{změnit, či} je dokonce zrušit. Za vytvoření tohoto_světajsou_zodpovědnijen jedinci A a B. A a B mají neustále schopnost ho _změnit nebo zrušit. A co víc, vzhledem k tomu, že oni sami tento svět utvářeli během částisvého života, kterou sdíleli spolu a kterou si pamatují, zdá se jim tento světbýt zcelapřehledný. Světu,který samistvořili, plně rozumějí.To vše je změněnoprocesem_{předávání}tohoto_světanové generaci. Objekti- vita _světa institucí se "přitvrďuje" a "zahušťuje", a to nejen pro děti,ale (vdůsledku zrcadlového odrazu) i pro jejichrodiče. Věta

"Ateď uděláme toto" se_změnív "To se tak_dělá".Takto nazíraný světse vevědomí přemění v pevnou strukturu, stane se reálným mnohempřesvědčivějším způsobema už_nemůžebýt tak snadno měněn.Pro_dětise zejména v_{počáteční}fázi jejich socializace tento světstanejediným možným_světem.Pro_rodičeztratí svou hravost a stane se "vážným". Pro _děti není svět předávaný rodiči plně průhledný.Protože se nepodílely na jeho vytváření, představuje pro _nědanou realitu, která je, jako příroda, alespoňna _některých místech neproniknutelná.

Až teď je vůbec možno hovořito sociálním světěve smyslu všezahrnující a dané reality, _předníž jedinec stojí _obdobně jako předrealitou světa přírody. Sociální formace mohou být nové ge- neraci _předáványjen a pouzejako objektivní _svět.Vpočátečních fázích socializace není dítěschopno rozlišovat mezi objektivitou přírodních jevůa mezi objektivitou sociálních formacUs Vezmě­

me si třeba nejdůležitější prvek socializace - jazyk. Dítě chápe jazyk jako jev vlastní _věcemanemůže porozumět jeho_konvenč­

nosti._Věcjetaková, jak se jí_říká, a_nemůžese jí_říkatnijak jinak.

Všechny instituce se jeví podobným _způsobem,tedy jako dané, nezměnitelnéa zcela samozřejmé. Objektivitu tohoto _světa by v důsledku probíhající socializace svých dětí vnímali mnohem ostřejidokonce irodiče, kteřív našem empirickynepravděpodob-

némpříkladu vytvořili světinstitucí na zelené louce, protože ob- jektivita prožívanádětmibyzpětněovlivnila jejich vlastní prožívá- ní tohoto světa. Empiricky má pochopitelnětento svět institucí,

předávaný většinou rodiči, už charakter historické a objektivní reality. Proces předávání jednoduše posiluje rodičovské vědomí

reality,byťi jen z toho důvodu, řečenobez obalu, že kdyžčlověk říká"Tak se to dělá", tak tomu také až příliš častosámvěří.²⁶

Světinstitucí je tedy prožíván jako objektivní realita. Má svou historii, která předcházínarození jedince a kterou si jedinec ne-

může pamatovat.Světinstitucí tu byldříve,než se narodil, a bude tu, ažzemře.Tato historie se mu,podobnějako tradice existujících institucí, jeví jako objektivní. Jedinec považujesvůjživot za epizo- du v_běhuobjektivních dějin společnosti.Instituce jako historické a objektivní skutečnosti se jedinci jeví coby nepopiratelný fakt.

Instituce jsou tady, tvoří ve vztahu k jedinci vnější skutečnost

a jsou trvalé, ať už se mu to líbí, nebo ne. Nemůžesi přát, aby zmizely. Odolávají jeho snaze_změnitje nebo se jim vyhnout. Mají nad ním donucovací moc, a to jak samy o sobě, prostě proto, že existují, tak skrze kontrolní mechanismy, které jsou obvykle k nej-

důležitějšímz nich_připojeny.Objektivní realita institucí není osla- bena ani tehdy, když jedinec nerozumí jejichúčelu či způsobu,

jakým fungují. Rozsáhlé oblasti sociálního _světapro _něj mohou být nepochopitelné a jejich neproniknutelnost naněj může půso­

bit ažtíživě, ale přestotyto oblastizůstávajíreálné. Protože insti- tuce existují jakosoučást vnějšíreality, jedinec jenemůžepocho- pit tím, že bude uvažovat sám o sobě. Musí "vyjít ven", aby se o nichněco dozvěděl, stejnějako seučíopřírodě.To platí dokonce i tehdy, když je sociálnísvětjako realita vytvořená člověkempo-

tenciálně pochopitelnýzpůsobem,který není použitelný pro po- chopenísvěta přírody,27

Je_důležitémít na_paměti,že objektivita_světainstitucí, jakkoli

přesvědčivěse tentosvět můžejedinci jevit, je objektivitou, kterou

vytvořila vymyslelčlověk. Proces, při němžexternalizované pro- dukty lidskéčinnostinabývají objektivní povahu, se nazývá objek- tivace.^2B Svět institucí je objektivovanou lidskou činností, stejně

jako jednotlivé instituce. Jinými slovy, přes objektivitu, kterou

člověk sociálnímu světu ve své zkušenosti přisuzuje,se ontolo- gický status _světainstitucí neliší od ontologického statusu lidské

činnosti, kterou byl vytvořen. Paradoxem, že člověk je schopen

vytvořitsvěta pak ho prožívat jako něcojiného než lidský výtvor, se budeme zabývat _později. Nyní musíme _zdůraznit, že vztah mezičlověkem-tvůrcema sociálním světem-jehovýtvorem je azů­

stává vztahem dialektickým. To znamená, žečlověk (samozřejmě nikoli jako izolovaný jedinec, ale jakopříslušník početného spole- čenství) a jeho sociální svět vstupují do vzájemné interakce. vý- tvor _{zpětně ovlivňuje} svého _tvůrce. Externalizace a objektivace jsou jen určitými složkami probíhajícího dialektického procesu.

Třetí složkou tohoto procesu, kterou je internalizace (při níž je objektivovaný sociální_{světzpětně}promítán do_vědomív_průběhu socializace), se budeme_podrobnězabývat _později.Už nyní však můžeme rozpoznat základní vazby mezi těmito třemi dialektic- kými složkami sociální reality. Každá z těchto vazeb je odrazem základních vlastností sociálníhosvěta. Společnostjevýtvorem_člově­

ka. _Společnostje objektivní realitou._Člověkjevýtvoremspolečnosti.

Už nyní je zřejmé, že analýza sociálního světa, která některou z _těchto složek opomíjí, je zkreslená.²⁹ _{Můžeme ještě} dodat, že tato základní sociální dialektika se projeví ve své úplnosti pouze při předávánísociálního_světanové generaci (tedy_přiinternalizaci, k níž dochází v_průběhusocializace). Proto _ještějednou zopakuj- me, žečlověk může hovořit o sociálním_světěpouze s_příchodem nové generace.

Světinstitucí se_zároveňdožaduje své legitimizace, tedy_způsobu, jakým_můžebýt"vysvětlen"aospravedlněn. To neníproto, žeby se snad jevil_méněreálný. Jak jsmeuž objasnili, realita sociálního světa nabývá na přesvědčivostiv _průběhu jeho _{předávání.} Tato realita je však realitou historickou, s níž se nová generace setkává spíše jako s tradicí než jako s _něčím, co si pamatuje z vlastní zkušenosti. V našem modelovém_příkladumohou AaB, _původní stvořitelé sociálního _světa, kdykoliv rekonstruovat podmínky, za nichž byl jejichsvět,a kterákoliv jehočást,budován. To znamená, že se mohou významu institucí dobratprostřednictvímsvé schop- nosti vzpomínat. _Dětiosob A a B jsou v naprosto odlišné situaci.

Své znalosti o historii institucí získaly "z doslechu". _Původnívý- znaminstitucí jim nenípřístupný prostřednictvímpaměti.Proto je nezbytné jim tento významvysvětlovatpomocínejrůznějšíchlegi- timizačních formulí. Tyto formule musejí být ucelené a pochopi- telné ve smyslu institucionálního_řádu,pokud mají být pro novou generaci přesvědčivé. Tentýž příběh, obrazně řečeno, pak musí

býtv y pr áv ěn všemdět em. Z toho vyplývá, že r ozr ůst aj í cí se insti- tucionální ř ádsivyt vář í odpovídajícízast ř ešení legitimizací, které

zaj i šť uj í jeho výklad kognitivní i normativní. Tyto legitimizace se nová generace učí vp r ů b ě h u téhož procesu, vn ě mž procházejí socializací do institucionálního ř ádu. I touto problematikou se budeme poz děj i zabývat podr obněj i .

Rozvoj př í sl ušných me c h a n i s mů sociální kontroly je nezbytný i vdůs l edk u toho, jak se instituce stávají historickými a objektiv- ními. Pr a v d ě p o d o b n o s t v y boč ení z i nst i t uci onál ně "naprogramo- vaných" p o s t u p ů či nnost í se zvyšuje v okamžiku, kdy se instituce staly realitou a ztratily svůj p ů v o d n í význam, který mě l y v kon- krétních sociálních procesech, v jejichžpr ůběhuvznikaly. Řečeno jednodušeji, je mnohempr av děpodobněj š í ,že jedinec v y boč í z na- programovaného chování, které bylo v y t y č eno n ě k ý mjiným, než z naprogramovaného chování, které sám pomáhal zavést. Nová generacepř edst avuj eproblémpř i z půs obeníse a její socializace do institucionálního ř áduvyžaduje, aby byly zavedeny sankce. Insti- tuce si musejí udržet, a udržují si, autoritu nad jedincem bez ohledu na subjektivní významy, které jedinec té či oné situaci

př i pi suj e. Pů v o d n í význam institucionálních definic situací musí být neustále zachováván navzdory p o k u s ů mjedince ovyt voř ení

definic nových. Dět i se musejí " uči t , jak se mají chovat", a když to uměj í , musejí "být drženy vpat ř i č ný c h mezích". To se pocho- pi t el něvztahuje i na dospěl é. Čí m vět ší oblast či nnost i je insti- tucionalizována, tím je chování lidípř edví dat el něj ší , a tedy i kon-

t r ol ovat el něj ší . Byla-li socializace do institucí úči nná, mohou být

př í mé donucovací pr os t ř edk y upl at ňov ány ú s p o r n ě a sel ekt i vně.

Vět š i nou se chování bude odvíjet " s pont ánně" v rámci institucio- nál ně vymezených hranic. Čí mvíce je význam ur či t éhochování považován za daný, tím více jsoupot l ač ov ány možné alternativy k institucionálním " p r o g r a mů m" a tím více bude chovánípř edví ­ datelné a kontrolovatelné.

K institucionalizaci mů ž e v z ás adě dojít v jakékoliv oblasti chování důl eži t é pro celou skupinu. Ve skut ečnost i s ouběž ně

probíhají celé soubory i nst i t uci onal i zační ch pr oc es ů. Neexistuje žádný apriorní d ů v o d pro př edpokl ad, že tyto procesy se budou

nut ně " dopl ňov at " f unk č ně, n e ml u v ě o tom, že by mohly t voř i t

logicky konzistentní systém. Alev r ať me sej ešt ějednou k našemu vzorovému př í kl adu. Mí r n ě naši vymyšlenou situaci p o z mě ň me

žádnou "funkci" vespol ečenst ví druhém. Obtíže, které tu mohou vznikat, souvisejí s teoretickým p ů s o b e n í m l egi t i mi zát or ůa prak- tickýmp ů s o b e n í m " vzděl avat el ů" novéhospol ečenst ví . Teoretiko- vé se budou musetv y poř ádat s tím, že bohy ně lovu jepř i j at el nou č l enk ou z e mě d ě l s k é h opanteonu, auči t el ése budou potýkat s tím, jakdět em, které nikdy lovnevi děl y, vysvět l i t její mytologické po- stavení. Legitimizující teoretikové mají sklon k logickým aspira- cím adět i jsou náchylné k neposlušnosti. To však není problém abstraktní logiky nebo technické f unkčnost i , ale spíše vynaléza- vosti na st r aně j edněc h a důvěř i vost i na st r aně druhých, což je

p o n ě k u d jiná záležitost.

d. Role

Jak jsme vi děl i , základem jakéhokoliv institucionálního ř ádu je typizace jedincova vlastního chování a chování ostatních lidí. To také znamená, že jedinec sdílí s ostatními ur či t écíle a prolínající se fáze či nnost i , a dále, že typizovány jsou nejenur či t é či nnost i ,

ale i formy či nnost i . Tedy že spol ečnost uznává nejen ur či t ého

aktéra vykonávajícího či nnost typu X, ale i či nnost typu X, jež

mů ž e být vykonávánajakýmkolivaktérem, kterémumů ž ebýt daná struktura relevance př i souzena. Něj aký muž se můž e nápř í kl ad státs v ě d k e mtoho, jak jeho švagr dává výprask jeho nezvedenému potomkovi, a dospět kzávěr u, že toto chování je pouze jedním projevemur či t éformyči nnost i , jež je typická i pro ostatní dvojice

st r ýců a synovců, ba př edst avuj edokonce o b e c n ěse vyskytující vzorec jednání v matriarchální spol ečnost i . Pouze tehdy, když

př ev l ádnedruhá typizace, se bude tento incident odehrávat v rám- ci spol ečensky daných pravidel a otec se n e p o z o r o v a n ěvytratí ze scény, aby nenarušoval legitimní výkon strýcovské autority.

K typizaci forem či nnost i je nezbytné, aby tyto formy měl y objektivní význam, který zase vyžaduje jazykovou objektivizaci.

To znamená, že musí existovat slovní zásoba odkazující na tyto formy či nnost i ( např í kl ad slovní spojení "strýcovský výprask synov- ce", které bude náležet k mnohem širšímu jazykovému výrazivu, postihujícímupř í buz ens k évztahy a z nich vyplývajícínej r ůzněj ší

práva a povinnosti). Vz ás adě je pak možnéč i nnos t a její význam chápatodděl eněod jednotlivýchv ý k o n ůtétoči nnost i a od r ůz no­

rodých subjektivníchpr oc es ů, které jsou s nimi spojeny. Já st ej ně

jako druzí můžemebýt pojímáni jako vykonavatelé objektivních,

všeobecněznámých činností,které se opakují a které může opě­

tovně vykonávatjakýkolivaktér příslušnéhotypu.

To mávelmidůležitýdopad na to, jakčlověkvnímá sám sebe.

Přivykonáváníčinnostidochází k identifikaci osobnosti s objektiv- ním významemčinnosti.Vykonávanáčinnostv dané chvíliurčuje,

jakaktér vnímá sám sebe, kčemuž dochází na základěobjektiv- ního významu, kterýspolečnosttétočinnosti připisuje. Přestožesi aktér i nadále okrajověuvědomujesvé tělo a ostatní aspekty své osobnosti, jež se na této činnosti přímo nepodílejí, v daný oka- mžik chápe sám sebepřevážně prostřednictvímsvé identifikace se

společensky objektivovanou činností ("Teďprávě dávám výprask svému synovci" - samozřejmáepizoda vřaděrutinních povinností každodenního života). Když pak aktér poukončení činnostio svém

počínání uvažuje, dojde k dalšímu důležitému jevu. Při tomto uvažování ječástosobnosti objektivizovánajakovykonavatel této

činnostia osobnost jako celek seopět relativnězbavuje své identi- fikace s vykonanou činností.To znamená, že je možno chápat osobnost tak, že sečinnostiúčastnilajenčástečně (člověkz naše- ho_příkladu je_koneckoncůi_něčímjinýmnež "strýcem trestajícím synovce"). Není obtížné si nyníuvědomit,že jak se tyto objektiviza- ce kumulují ("strýc trestající synovce", "ochránce sestry", "zasvě­

cenýválečník","znalec dešťovéhotance" a takpodobně), vytváří

se v rámcitěchtoobjektivizací ucelený sektorvědomísebe sama.

Jinými slovy,částosobnosti je objektivizována ve smyslu sociálně

dostupných typizací. Tatočást jeskutečnou"sociální osobností", která jesubjektivněprožívána jako odlišná od osobnosti jako celku, a dokoncemůžebýt vnímána jakočásttomuto celku protikladná.³⁶ Tento _důležitý jev, kterýumožňuje vnitřní"rozhovor" mezi odliš- nými _částmiosobnosti,bude podroben zkoumání _později,kdy se budeme zabývat procesem, jímž je sociálně vytvořený světinter- nalizován ve vědomíjedince. Nyní je pro nás nejdůležitějšívztah tohoto jevu k _objektivnědostupným typizacím jednání.

Když to shrneme, aktér se identifikuje se_sociálněobjektivova- nými typizacemi jednání v okamžiku, kdy určitou činnostvyko- nává, ale když o svém jednání _následněuvažuje, _opět obnovuje

svůjodstupodtěchtotypizací. Tento odstup mezi aktérem a jeho rolí může ve vědomí zůstat zachován a může být přenášen do budoucích opakování těchto činností. Tímto způsobem jsou jak

osobnost činnost vykonávající, tak ostatní lidé vykonávající čin­

nosti pojímáni ne jako osobití jedinci, ale jako typy. A vlastností

typůje, že jsouzaměnitelné.

O rolích můžeme začítmluvit až tehdy, když k tomuto druhu typizace dochází v kontextu objektivované zásoby vědění, jež je

nějakému společenství aktérů společná. V tomto kontextu před­

stavují role typy aktérůY Je zřejmé, že vytváření typologií rolí je

nezbytně svázáno s institucionalizací jednání. Instituce se ve zkuše- nostech jedince projevují prostřednictvím rolí. Tyto role, jazykově

objektivizované, jsou nezbytným prvkem objektivnědostupného

světakterékoliv společnosti.Hraním rolí se jedinec účastnísociál- ního světa. Internalizací těchtorolí se pro něj tento sociální svět

stává subjektivně reálným.

Ve společné zásobě vědění existují zásady pro správné vykoná- vání rolí, které jsou dostupné všemčlenům společnostinebo ales-

poň těm, kteří mohou být potenciálními aktéry daných rolí. Tato všeobecná dostupnost samotná ječástítéže zásobyvědění. Nejen že jsou obecněznámy zásady vykonávání role X, ale je také zná- mo,žetyto zásady jsou známy. Z toho vyplývá, že každý předpo­

kládaný aktér role Xmůžebýtčiněn zodpovědnýmza dodržování

těchto zásad, jež mohou být vštěpoványjako součást institucio- nální tradice a využity k posuzování všechaktérůa, z téhoždůvo­

du, mohou sloužit jako kontrolní mechanismus.

Vznik rolí je spjat s týmž základním procesem habitualizace a objektivace jako vznik institucí. Role se objeví, jakmile začne

procesvytváření společnézásoby_věděníobsahující vzájemné typi- zace chování, cožje proces, který, jak jsme si ukázali, je svázán se sociální interakcí apředcházívlastní institucionalizaci. Otázka, kte- ré role jsou institucionalizovány, je totožná s otázkou, které oblasti chování jsou institucionalizací _ovlivněny,a nabízí se tu i shodná

odpověď. Veškeré institucionalizované chování v _sobě zahrnuje role. Proto je rolím vlastní kontrolní charakter institucionalizace.

Jakmile jsou_aktéřitypizováni jako vykonavatelé_určitérole, stane se jejich chování vynutitelným. Dodržování nebo nedodržování so-

ciálně definovaných zásad rolípřestávábýt dobrovolné, i kdyžpřís­

nostpostihů můžebýtpochopitelně případodpřípadu různá.

Role institucionálnířádreprezentují.^lBTato reprezentace se ode- hrává na dvou úrovních. Za prvé,přivýkonuurčitérole je tato role reprezentována. Napříkladkdyž někdosoudí, znamená to, že re-

prezentuje roli soudce. Jedinec vykonávající roli soudce nejedná

"sám za sebe", alejakosoudce. Za druhé, role reprezentuje celou institucionální síťchování. Role soudce má vztah k ostatním ro- lím, jejichž souhrntvoří instituci práva. Soudce jedná jakopřed­

stavitel této instituce. Instituce se_můžeprojevit ve_skutečné životní zkušenosti pouze tehdy, když je reprezentována prostřednictvím vykonávaných rolí. Instituce se svým souborem "naprogramova- ných"činností připomíná nepsaný text dramatu. Realizace tohoto dramatu závisí na opakovaném sehrání předepsanýchrolí živými aktéry. Aktéři ztělesňujírole auskutečňujídrama tím, že ho_před­

stavují na daném jevišti. Ani drama, ani instituce neexistují empi- ricky_odděleněod svých opakujících se realizací._Říci,že instituce jsou reprezentovány skrze role, znamená _říci, že role _umožňují institucím existovat, stále znovu a znovu, jako skutečný jev ve zkušenosti žijících jedinců.

Instituce jsou reprezentovány_ještějinými_způsoby.Jejich jazy- kové objektivizace, od jednoduchých slovních _označení pro tyto instituce po _začlenění institucí do velmi složitých symbolizací reality, instituce _rovněžreprezentují,_či je zpřítomňují, ve zkuše- nosti. Instituce mohou být také symbolicky reprezentovány fyzic- kýmipředměty, přírodními iumělými. Všechny tyto reprezentace se však stanou "mrtvými" (tedy zbavenými subjektivní reality), pokud jeněkdoneustále "neoživuje" veskutečném lidském jedná- ní. Reprezentace instituce v rolích aprostřednictvím těchtorolí je proto reprezentací par excellence, na níž jsou všechny ostatní reprezentace závislé. _Napříkladinstituce práva je _samozřejmě re- prezentována právnickým jazykem, zákony, teoriemi právní_vědy a, konečně, zastřešující legitimizací této instituce a jejích norem v etickém, náboženském nebo mytologickém systému myšlení.

Tytočlověkem vytvořené skutečnosti, jež coby hrozivé ceremonie výkony práva provázejí, představujídalší reprezentace instituce, spolu s takovými _{přírodními}jevy jako_zahřmění,které _může být považováno zanadpřirozenýdůkazovině přibožím soudu amůže se dokonce stát i symbolem nejvyšší spravedlnosti. Všechny tyto reprezentace však_svůjtrvalý význam a svou srozumitelnost odvo- zují od svého užití v lidském jednání,čímžv tomtopřípaděmáme na mysli jednání typizované v institucionálních rolích práva.

Když jedinci _začnouo_těchto záležitostech uvažovat, narážejí na problém, jak všechny_různorodéreprezentace propojit v jeden

soudržný celek, který by dával smysl.39 Jakékoli konkrétní vyko- návání role odkazuje k objektivnímu významu _{příslušné}instituce a tedy i k ostatnímdoplňkovýmvykonáváním rolí a v tomto smys- lu i k významu dané instituce jako celku. Zatímco problém uspo- řádání takových různorodých reprezentací v celek je _primárně řešen na úrovni legitimizace, část tohoto problému se objevuje i v souvislosti sněkterými rolemi. Institucionálnířád je reprezen- tován všemi rolemi výše popsaným_způsobem.Avšak _některé role symbolicky reprezentují tento _řádv jeho celistvosti více než jiné.

Tyto role mají vespolečnosti velkou strategickoudůležitost,protože reprezentují nejen tu _čionu instituci, ale smysluplný celek všech institucí. Tím pochopitelně tyto role pomáhají tento celek udržo- vat ve vědomí a v chování členů společnosti, mají tedy zvláštní vztah klegitimizačnímu aparátu společnosti. Některérole nemají jinéfunkce nežsymbolicky reprezentovat institucionální_řádv jeho soudržné celistvosti, jiné tuto roli na sebe berou jen _občas jako doplněk kméně vznešeným funkcím, které obvykle vykonávají.

Soudcenapříklad může příležitostně při některém obzvláště důle­

žitém soudním procesu reprezentovat tímto _způsobemcelistvou soudržnostspolečnosti.Panovník plní tuto úlohunepřetržitěa v kon- stitučnímonarchiičastonemusí mít jinou funkci než funkci "živého symbolu" všech vrstevspolečnostiaž_dolůkobyčejnému člověku.

Historicky_{příslušely}role, jež symbolicky reprezentovaly celkový in- stitucionálnířád, většinouinstitucím politickým a náboženským.⁴⁰

Pro naše následující úvahy je mnohemdůležitějšícharakter rolí jako zprostředkovatelů určitých oblastí _společnézásoby _vědění.

Jedinec je na _základě rolí, které hraje, _zasvěcován do _určitých oblastíspolečenskyobjektivovaného_věděnínikoli pouze v úzkém kognitivním smyslu, alerovněž ve smyslu "znalosti" norem, hod- not, dokonce i emocí. Být soudcem s sebou nese nutně znalost práva a_patrně i znalost mnohem širšího spektra lidských záleži- tostí než jen _těch,které se vztahují k právu. Soudce by_měl totiž mít i "znalost" hodnot a_postojů, jež jsou považovány u soudce za žádoucí, což v_{sobě může}zahrnovat i hodnoty a názorypříslovečně přisuzované soudcověmanželce. Soudce musí mít také odpovídající

"znalosti" v oblasti emocí._Napříkladbude muset _umětrozlišovat, kdy mápotlačit svůj soucit, abychom uvedli_alespoňjeden z_důle­

žitých psychologických předpokladů pro vykonávání této role.

Tímtozpůsobemotevírá každá role bránu dourčitéoblasti celkové

zásoby vědění společnosti.Aby se jedinec roli naučil, nestačí jen osvojit si povinnostibezprostředněnutné pro její"vnější"provede- ní. Musí být takézasvěcendo nejrůznějších kognitivních, a do- konce i emotivních vrstev zásoby vědění, která je jakpřímo, tak inepřímo pro danou roli důležitá.

To vede k sociální distribucivědění.⁴¹Zásobavědění společnosti

je utvářena podle toho, co je relevantní obecněa co je relevantní jen pro určitérole. To platí i pro velmi jednoduché sociální situace, k nimž patří i náš předchozí příklad sociální situace vytvořené

probíhající interakcí mezi mužem, bisexuální ženou a lesbickou ženou. Některé znalosti jsou relevantní pro všechny tři jedince

(napříkladznalosti postupůnezbytných k ekonomickému udržení této skupinky), kdežto jiné znalosti jsou relevantní pouze pro dva z této trojice (napříkladpostup lesbickéhoči,ve druhém případě,

heterosexuálníhosvádění).Jinými slovy, sociální distribucevědění

s sebou nese dichotomizaci ve smyslu relevance obecné a relevance pro určité role.

Vezmeme-Ii v úvahuvědění nahromaděnévespolečnosti vprů­

běhu historie, můžemese domnívat, že dělbapráce bude mít za následek, že objem vědění relevantního jen pro určité role bude

narůstat rychleji než objem obecně relevantního a dostupného

vědění. Několikanásobnézvýšení počtu specializovaných úkolů, způsobené dělbou práce, vyžaduje standardní řešení, která mo- hou být lehce naučenaa předávána. K tomu je zase zapotřebí

specializovanévěděníourčitýchsituacích a o vztazíchprostředků

k cílům, v jejichž rámci jsou tyto situace sociálně definovány.

Jinými slovy, nascéněse musejí objevit specialisté, z nichž každý budevědětvše, co je pro splněníjeho úkolu nezbytné.

Aby společnost mohla nahromaditvěděnírelevantní prourčité

role, je nezbytné, aby jejíuspořádání určitým jedincům umožnilo

soustředitse na jejich odbornost. Pokud se ve společnosti zalo- žené na lovu majíněkteříjedinci stát odborníky na kovánímečů,

musejí býtvytvořeny předpokladyk tomu, aby byli osvobozeni od loveckých činností, které jsou povinností všech ostatních dospě­

lýchmužů. Mnohem obtížnějipostižitelné specializovanévědění,

jakým jevědění mystagogůa jinýchintelektuálů,vyžaduje obdob- néspolečenské předpoklady.Ve všechtěchto případechse odbor- níci stávají správci té oblasti zásobyvědění,která jim bylasociálně svěřena.